na Blog.cz

Ahojte,

stěhuju se na jiný blog http://fantasylife.blog.cz/ Důvod je takový, že tento blog už mám celkem dlouho, ze začátku to byl blog o celebritách a pak to byl u deník, kterým taky zůstal. Ale i tak,je čas začít s čistým štítem. Nový blog se nebude lišit od tohohle, jde opravdu jenom o to, že chci začít odznova.

Doufám, že moje Affs se zapíšou i na druhý blog :) A taky chci moc všechny poprosit jestli by mi na novém blogu někdo nepomohl s TopListem? Prosím ozvěte se na nový blog :)

Moc děkuju na návštěvnost na tomto blogu a doufám, že na novém se to nezmění a budete ho taky rádi navštěvovat :)

Byl deštivý den, tak jsem se natáhla na postel a přemýšlela. Najednou jsem se ocitla na jemném oroseném mechu, který byl zelený jako jarní tráva po dešti. Z dálky jsem slyšela, jak někde v dálce šumí voda. Mohl to být malý splav z potůčku, který se vinul kolem cestičky, na které jsem stála, nebo to mohl být velký vodopád. S úžasem jsem procházela nádhernou lesní cestičkou. Kolem úzké cestičky rostly překrásné květiny, které voněly jako ten nejlíbeznější parfém, a v jemném slunečním svitu se třpytily jako diamanty. Na zem dopadaly jemné sluneční paprsky, ale byly natolik silné, aby mě zahřály. Okolo úzké cestičky, která se vlnila jako klubko nití, poletovali motýli, jejich křídla se třepotala, jako by bojovala se silným větrem. Ale vítr vůbec nebyl silný, byl příjemný, když zafoukal, připadalo mi, jako by mě hladil po tváři. Srdce mi bušilo napětím. Byla jsem zvědavá, co se skrývá za každou zatáčkou na té krásné lesní cestě, kterou jsem procházela. Napětím jsem skoro nedýchala. Najednou jsem před sebou uviděla nádhernou louku. Na louce se páslo stádo srnek, a mezi nimi byli i malí koloušci. A uprostřed stál velký překrásný jelen. Celému stádu se nádherně leskla jejich srst. Nejistě jsem se ke stádu přiblížila, aby si je mohla pohladit. Došla jsem pomalu opatrně ke stádu a pohladila za dohledu jedné srnky malého kolouška. Jeho srst byla jemná a hladká jako hedvábí. Po dlouhé cestě jsem byla unavená, tak jsem si lehla ke kolouškovi. Po chvíli jsem ucítila jemné dotyky čumáčku, a hlasy. Zjistila jsem, že jsem celou dobu ležela na svoji posteli, a jenom jsem navštívila okouzlující krajinu snů.

V puse jsem měla sucho, v krku knedlík ale v mojí hlavě bylo úplně prázdno. Nemohla jsem si vzpomenout na jednu jedinou rozumnou odpověď. Bože, tohle se mi nestalo ani, když jsem mluvila snad s tím nejkrásnějším klukem, kterého jsem kdy potkala. Byla jsem v koncích, ona věděla něco, co jsem chtěla, aby bylo tajemství. Ona jako zkušená modelka, a zároveň třídní potvora, na mě tím svojím hraným, přeslazeným hlasem spustila. Snažila jsem se poskládat rozumnou odpověď, která by byla na mojí úrovni, ale nakonec ze mě vypadla věta na úrovni toho, co vykašle kočka. Myslela jsem, že se zahrabu pod zem. A při představě, že s ni a jejíma klonovanýma stíhačkami budu trávit ještě odpolední hodinu, a vlastně celých 9 měsíců ve škole, na mě šly mdloby.

"Co je to Hendikep?" přála jsem si, aby nikdo neřekl to, na co jsem myslela. "Když je někdo na vozíčku". Připadalo mi jako bych dostala pořádnou ránu balonem do hlavy. Nikdy jsem si nemyslela, že jedno slovo může tak ranit. Slovo, které jsem nikdy předtím nepoužila. Ale když jsem ho slyšela, byla to rána. Vzpomněla jsem si, jak jsme na ni byli všichni naštvaní, že nám to neřekla dřív, že si nechala amputovat obě nohy. Nenáviděla jsem výlety s ní, ale časem jsem zjistila, že mi to chybí jako nic. Ale ona se mnou už nikam jít nemůže. Teď se dokáže pohybovat jenom na svojem, speciálně upraveném vozíku.

"Ticho, buďte už sakra zticha, bolí mě z vás hlava." Někdy mám pocit, že mi praskne. Ale ony nejsou zticha, pořád mi lítají hlavou rychlostí blesku, omývají staré a bolestivé vzpomínky mám pocit jako bych už vůbec neovládala svoje tělo. Mám pocit, že se mi hlava roztříští na tisíc kousků, na nic se nemůžu soustředit. Usilovně se snažím myslet na něco pozitivního na veselé krásné chvíle, ale můj mozek to vidí jinak. Chce ze mě mít pesimistu, chce abych se na všechno dívala negativně a nenechá mě myslet na to pozitivní. Moje nálada je pod bodem mrazu, a do očí se mi hrnou slzy. Moje vlastní myšlenky a vzpomínky ze mě chtějí udělat trosku.

Ráno jsem se probudila dřív o celou dobrou hodinu než zazvonil budík. Chvílemi jsem se ještě ztrácela, ale přesto jsem vnímalato ticho. Jediné co ticho přerušovalo bylo tikání hodin, jak jsem si ze začátku myslela. Ale když jsem se opravdu zaposlouchala, uslyšela jsem díky otevřenému oknu, probouzející se ptáčky, tlumené hučení aut ze vzdálené silnice a jemné šustění rákosu do kterého foukal vítr. Když skrze žaluzie začalo pronikat jemňounké světlo, uvědomila jsem si, že je chvíle kdy zvoní budík, a taky jo. Budík pohltil celé to krásné ticho, a začal každodenní shon. Prásknutí skříní, puštěná voda, běhání po schodech nahoru a dolů a já jsem si najednou uvědomila, že ticho je vlastně kouzelná věc.

Líp strávené odpoledne si snad už nedovedu představit. Sluníčko hřálo, a my jsme se před chatou koupali v bazénu, brodili potok a dováděli. Připadla jsem si jako v ráji. Když se začalo ochlazovat šli jsme dovnitř, abychom se převlíkli do suchého a připravili na večeři.

Když jsme se všichni sesedli v jídelně, hlasitě mi zakručelo v břiše. "Mám strašný hlad" prohlásila jsem. Nela se potutelně usmála a řekla "To je dobře, místo v břiše budeš potřebovat". Byli jsme už po jídle když do jídelny vrazil Tomáš se šibalským úsměvem a společně s Nelou, Nikol a klukama začali zpívat Happy Birthday a postupně se přidala celá třída. Za Tomášem vystoupil z kuchyně majitel, který nás ráno přivítal, a v ruce držel dort se 14-ti hořícíma svíčkama. Byla jsem dojatá. Měla jsem na krajíčku. Nela mě vzala kolem ramen a vlepila mi na tvář pusu. Tomáš si k našemu stolu přisunul židli a s vážným hlasem a úsměvem pronesl "Taková malá pozornost podniku" Nela se okamžitě natáhla přes stůl a dala mu pohlavek "Ty drzoune, to že si přispěl, neznamená, že ten dort budeš vydávat za svůj" "Ten dort vymyslela Nela, Tomáš ho tady přivezl a já a kluci jsme přispěli" ujala se slova Nikol. "Děkuju vám všem" řekla jsem "Neděkuj a jez, čím dřív to zhltneme, tím dřív bude moct začít oslava" vpadl mi do řeči Lukáš s pomatlanou pusou od krému.

V našem pokoji, byl cítit pudr, všechny možné příchutě lesků na rty, všemožné voňavky a lak na vlasy. Po zemi a na postelích se všude válelo oblečení. Holky byly přesvědčené, že mě musí namalovat a narvat do oblečení abych vypadala jako super hvězda. Vysvobodilo mě až zaklepání kluků na dveře. " Wow, vypadáš úžasně" vykoktal ze sebe Danek, "Jo měla by ses malovat i do školy" přitakal Marek. "Jo Iz kluci mají pravdu, vypadáš báječně a koukni na Lukáše, ten se ani nezmůže na slovo" Při pohledu na Lukáše jsme se všichni začali smát. Danek mě vzal kolem pasu, Lukáš vzal Nikol a Marek udělal to stejné s Nelou. Když jsme dorazili do haly, kde jsme měli dovolené udělat oslavu, pustil Tomáš hudbu. Začala hrát písnička Don't worry Be happy, všichni jsme začali tančit a já jsem věděla, že název písničky vystihuje moji náladu, nic mi nemohlo zkazit náladu. Od osmi do desíti jsme tančili na rychlé ale i pomalé písničky, Nela, Nikol i já jsme si zatančili s Dankem, Lukášem a Markem ploužák.

Když jsem večer ležela v posteli byla jsem šťastná, byly to moje nejlepší narozeniny a strávila jsem je se svými nejlepší mi kamarády.

Zdravím vás.

Asi jst si všimli, že jsem se dost dlouho nebjevila. A jediný důvod mojí nepřítomnosti byla škola. Jsou to dva týdny a já jsem zničená. V matice úolně plavu, češtinu taky zvládám horko těžko, a mehoorší je, že jsem v devítce, v listopadu píšeme Sco- testy a na jaře přijímačky na střední :/ Poslední týden vidím svoji budoucnost hodně černě. Všichni se ptají na jakou chci střední a co chci dělat potom, ale já nevím, nemám tušení co chci dělat až budu dospělá :/

Každý se jednou ocitne na dně. Ale ( někteří mi možná nebudou věřit) ale každý si zažije svůj Happy End. Každý říká chci aby můj život byl jako e filmu. Aby po tragédii přišel Happy End. Ale Happy End znamená, že jedna etapa vašeho života skončí šťastně, ale neznamé to, že potom už celý váš život bude jako ve filmu. Jak se říká "život je jako horská dráha, jednou jsme dole a pak nahoře" :)

Zdravím vás :) sice po dlouhé době, ale přece :)

Konečně jsem se dokopala k tomu abych vám tady dala fotky z modní přehlídky na které jsem byla :) (šlánek si můžete přečíst zde)

Mě se fotky moc líbí, mnohem víc než fotky z nimulé přehlídky (které jsem sem nedávala). Chodila jsem s mojim mladší m bráchou. První fotka je z D-sportu, druhá je z Takka a na třetí je jenom brácha a má taky oblečení z Takka :)

Doufám, že se vám budou líbit :)

Fotky v c.č.